Hollywoodský blockbuster, tresh novela v měkké vazbě, kterou si tak nanejvýš s lehkým odporem koupíte na letišti pro zahnání nudy z dlouhého letu nebo obecná reference k současnému globálnímu socio-politickému diskurzu? Všechny tyto možnosti rezonují názvem letošního Fotograf Festivalu. Oxford Dictionary vyhlásil “post-pravdu” slovem roku 2016. Nespočet příznaků současného klimatu, dříve prověřovaných primárně v akademickém nebo i uměleckém prostředí, nalezlo své prominentní místo v široké veřejné diskuzi. Základy naší digitální doby se chvějí. Google je poprvé otevřeně kritizován jako nástroj manipulace a nový korporátní mocenský aparát. Ztrácí tak svůj status neutrálního webového vyhledávače a získává nezáviděníhodný popis ekonomicky motivovaného, zaujatého a selektivně interpretujícího činitele. Pro sociální média, dříve nazíraná jako prostory otevřené komunikace a demokratického šíření informací byl rok 2016 podobně škodlivý. The Guardian nazval 2016 rokem, kdy se z Facebooku stal “bad guy” a to nejen kvůli “fake news” aférám navazujícím na americké prezidentské volby, které postavily do pozice jedné z nejmocnějších politických figur planety bílého suprematistu. Zdá se být velmi znepokojujícím překvapením, že po Trumpově vítězství vzrostl prodej klasik světové literatury jako Orwellova “1984” nebo “Původ totalitarismu” Hannah Arendt do nepředvídatelných čísel. Znamená to, že západní svět teprve teď začíná znovu uvažovat o ideji totalitních systémů, tématu, které nám zdánlivě nepřišlo dost důležité po cestě k volebním urnám?
Otázka povědomí o politické situaci a jejich možných důsledků, stejně jako jejich historického základu je nyní klíčová v ohledu k jakémukoli fragmentu naší každodenní reality. Příkladem z digitálního prostoru je Wikileaks, fungující od roku 2006. V roce 2013 změnil svět Edward Snowden a Chelsea Manning. Všichni víme, nebo máme možnost vědět, díky jejich aktivitě a reakcím na ní, jak se původní utopická idea volného demokratického cyber-prostoru zdeformovala, byla zneužita a poničena. Všichni víme, že jakákoli data, která vědomě i nevědomě sdílíme, jsou pod neustálým dohledem neuchopitelného “Eye in the Sky” a mohou být použita vůči nám. Co se ale od zveřejnění těchto informací stalo? Jak se změnilo naše jednání ve virtuálním prostoru nad rámec toho, že si někteří z nás přelepují webcameru kouskem neprůhledné lepicí pásky?
Možnost volby nám zůstává. Vědět a reagovat, vědět a nedbat nebo si obecně daných skutečností nevšímat. To je stále výsadou našeho jinak pochroumaného systému. Otázkou je do jaké míry si můžeme dovolit luxus ignorance ve chvíli, kdy vše, co naše společnost dodnes budovala na troskách Druhé světové války v oblastech lidských práv a vzájemné tolerance je tlačeno do kouta a “post-pravda” se stává naším přirozeným myšlenkovým prostředím. Komikové mají tendenci o sobě říkat, že jsou schopni verbalizovat a ukázat na problémy společnosti dlouho před novináři a politiky, současní vizuální umělci se rádi vnímají podobně. Ale dnes, kdy každá nová zveřejněná politická informace působí jako nejtragikomičtější a nejnepředvídatelnější vtip, tato privilegovaná avantgardní pozice se vytrácí a zanechává neobyčejný tlak zodpovědnosti na každém z nás.